Spotřebič Mora mám doma stále. Je to značka, které důvěřuji a mám ji ráda. V kuchyni trávím spoustu času už od dětství. Už když jsem byla malá, babička mne učila vařit - měla v kuchyni stará kamna - ani nevím jaké značky, ale krásně hřály a já se tak trochu motala babičce pod nohama a pomáhala, a když to nešlo, alespoň jsem vedle nich v koutě seděla a vyhřívala se a babička si se mnou u vaření povídala - a tak jsme kamna a já vyslechly spoustu krásných příběhů. Některé příběhy byly z doby, kdy babička byla mladá a vyprávěla, jak byl svět jiný, bez moderních vymožeností, co jsem znala já. Tyhle příběhy mne tak trochu fascinovaly - neuměla jsem si představit svět bez tekoucí vody a světla rozsvíceného cvaknutím vypínače. Nejradši jsem měla pohádky o zvířátkách, kterých mi babička vyprávěla spoustu – děda byl hajný a zvířátka jsem milovala, babička uměla o nich tak krásně vyprávět. A tak jsem získala pocit, že kuchyň je místo teplého bezpečí. Postupně jsem vyrostla, babička už tu není a mě se narodily 4 děti. A odmala jsme spolu v kuchyni trávili spoustu času - já jsem vařila, děti seděly kousek od sporáku a povídali jsme si. Nejdřív jsem jim povídala pohádky, takové ty co mi babička vypravovala, jak děti rostly. V kuchyni jsme probírali vlastně všechno - školu, první lásky, potíže i radosti. Kuchyň je takové srdce našeho domova. Všechny moje tři dcery se v kuchyni rády pohybují, syn se dokonce vyučil kuchařem. Povídání při vaření máme rádi všichni - je nám příjemně a v kuchyni je tolik vůní z jídel a koření. Dnes už mám malého vnuka a i ten, když vidí, že jdu péct koláč, utíká pro stoličku, posadí se vedle sporáku Mora a volá: babi, bude pohádka? A já mu ji moc ráda povídám.

Nápis MORA si dobře pamatuji z babiččiny kuchyně. Byl na jejím sporáku, na tom, který stál naproti stolu, kde já tak často sedávala a trpělivě čekala až babička dodělá oběd či něco jiného co právě chystala a bude mít trochu času se mi věnovat. Vyprávět mi o mamince, o jejím dětství, o tom proč musela odejít. Sedávala jsem tam celé hodiny, ponořená do svého vlastního světa a civěla na ten nápis MORA a vymyslela si sto důvodů, co to vlastně MORA znamená. Jak jsem rostla už sporák nebyl od čaroděje MrakoMORA a znamenal třeba MOje RAdost. Ten sporák byl svědkem celého mého dětství, dospívání, dobře jsme si ho prohlédla i toho dne, kdy jsem s kufrem odcházela na taxík a mířila na celý semestr do Moskvy, poprvé poletím letadlem, poprvé budu v jiné zemi, poprvé tu nebude babička a vlastně ani tento sporák. Jakoby mi něco říkalo, že tak jak tu kuchyň vidím, teď jí už nikdy neuvidím a bylo tomu tak. Babička onemocněla a její slabé srdíčko jí vypovědělo službu. Bylo to to to nejhorší, co mě do té doby potkalo a nebýt odborné pomoci, asi bych už nikdy nebyla schopná jít a žít dál....jak ráda bych si teď sedla do kuchyně, naproti tomu tajemnému nápisu MORA a poslouchala babiččin hlas.

My jsme měli sporák Mora. Byla 60. léta, babička měla slepičky a ty snášely vajíčka a my se sestrou v jednom týdnu babičce sebraly 2 vajíčka a chtěly jsme si je uvařit naměkko (bylo nám 7, 10 let) a jen jsme okoukaly po mamince dát vodu vejce a trochu soli. Vše jsme udělali a daly vařit a těšily se na dobrotu. V tom na nás kamarádi zazvonily, ať jdeme ven si hrát a to jsme se převlékly a utíkaly za kamarády. Vajíčka ne vajíčka se vařila a my byly s kamarády na louce. Asi po 2 hodinách jsem si vzpomněla na vajíčka, utíkala domů a když jsem otevřela dveře mlha přede mnou mlha za mnou, šedé záclony, smrad a co hlavní kastrůlek celej černej a vajíčka nikde....byla vystřílena za sporákem no leželo tam něco černého. To jsme dostaly se sestrou na zadek a měly jsme k tomu i ,,zaracha“! Nesměly jsme týden ven a to byl trest, když venkovské holky nemohly jít za partou kamarádů. Maminka měla co dělat, aby se zbavila zápachu a černého kastrolu....maminko (už tady s námi není) vzpomínáme na to často!

V roce 1966 jsme se přestěhovali ze starého rodinného domku do paneláku. Dříve jsme měli kamna na tuhá paliva a nyní ústřední topení a plynový sporák. „Toto? Toto tedy ne, nikdy!“ zvolala babička první den v novém bytu, když můj tatínek názorně předváděl, jak se zapalují plynové hořáky na novotou zářícím sporáku MORA. “Jednoduché, otočíš knoflíkem a můžeš vařit,“ uklidňoval svou tchýni, „a nyní ještě troubu." Otevřel dvířka a pustil plyn. Přiložil hořící zápalku, ale pokus se nezdařil. Ani napodruhé nebyl úspěšný. Pozorovali jsme dřepícího tatínka u sporáku a bratr s maminkou mu radili. „Ano, koupím zapalovač, ale jde to i sirkou“ nervózně odpověděl a natáhl ruku se třetí hořící zápalkou k troubě. A zdařilo se nad očekávání. V troubě nahromaděný plyn velmi hlasitě bafnul a tatínek zařval v úleku. Ucítili jsme zápach sežehnutých chlupů na otcově ruce a bylo ticho. Babička se pokřižovala a přerušila ticho slovy: „Čertův vynález nepotřebuju, vařte si sami a na obědy choďte do jídelen. Mně bude stačit podmáslí s chlebem. V této kuchyni jsem skončila dříve, než jsem začala“. Naše hodná babička, která nám denně vařila, poté odkráčela a do večera již nepromluvila. My ostatní jsme byli rovněž zamlklí, protože oznámení o stravování v jídelnách nás nenadchlo. Druhý den jsem jako první přišla ze školy domů, otevřela dveře a ucítila jídlo. Na lince v kuchyni chladly buchty a na sporáku se kouřilo z hrnců. Babička právě vytahovala z trouby další plech koláčů. „Babi, jak jsi to zvládla?“ divila jsem se. „V troubě jsem zapálila plyn dlouhou špejlí a k výbuchu nedošlo. To víš, chlapa nic nenapadne. A vaří se na tom dobře, jenom trouba trochu suší, tak jsem si do ní dala plecháček s vodou“ dodala s úsměvem. Krásné vzpomínky na dětství a hlavně na mou babičku. Pohodové chvíle při držení černých hodinek při stmívání, kdy jsme všichni společně sedávali v malé panelákové kuchyni a naslouchali jeden druhému. Dnes už děti neví, co to je černá hodinka a je to škoda.

Můj příběh je spojený s vařením marmelády. Objevila jsem super návod na marmeládu z černých jeřabin s medem. Tak jsem se pustila v kuchyni za krásného počasí do vaření této speciality, byl krásný slunný den. Otevřela jsem si všechna okna v kuchyni, mám v okně síťku. Po přidání medu se začaly dít pro mě strašné věci. Otevřela jsem dveře z kuchyně a tam se doslova rojily včely a vosy, které přiletěly přes obyvák na degustaci marmelády. Kdo ještě neviděl šílence tak to jsem předvedla já. Zabouchla jsem dveře do kuchyně a honem otevřela okna. Utěrkou jsem vyháněla včely a vosy. Do dalších částí bytu jsem se odvážila až po zavíčkování marmelády a opatrném otevření dveří. Nikdy jsem si nemyslela, že kolem našeho paneláků létá tolik včel a ostatních bodavců. Myslím, že na to můj sporáček Mora nikdy nezapomněl. A já na něj také ne, protože se mnou žil strašně dlouho a skoro se mnou zestárl. Bylo mu úctyhodných 40 let.

Někdy v polovině sedmdesátých let jsem jako pubertální holka musela pomáhat mámě s vařením a hlavně se učit nějaké základy, abych si prý odnesla něco praktického do života. Šíleně mě to nebavilo a když jsem zůstala sama, strčila jsem něco s kastrolem na hořák, který i přes časté čištění trysek skoro nehořel a jen tak poblikával. Asi po půlhodině přišla máma, že už by to pomalu mohlo být hotové. Samozřejmě se skoro nic nedělo a tak začala řvát, aby to čert spískal. Najednou zhasnu věčný plamínek, ve sporáku něco bouchlo a hořák se rozhořel jasným plamenem a už to tak zůstalo natrvalo. Máma řekla, že kdyby věděla kam, tak že čertovi donese snad i kytku. Přesně za týden něco zašramotilo a z okenice spadla ochranná síťka a z místnosti nám odletěl kanárek. Vyběhli jsme na zahradu a on seděl na keři planých růží. Šťastně jsme ho chytili a když jsme ho sundali, zjistili jsme, že seděl na červené růži s přirostlými dvěma červenými růžky, která tam předtím nebyla. A pod keřem byla hromádka sazí. Věřte – nevěřte.

Tento příběh se mi stal už skoro před 40 lety. Měli jsme krátce po svatbě a já vařila na plynovém sporáku MORA, který jsme dostali od rodičů jako svatební dar. Na krku jsem měla zlatý řetízek s přívěškem. A najednou mi na sporák spadl z toho řetízku přívěšek, nebylo by na tom nic zvláštního, ale ten řetízek zůstal na krku zapnutý a nepoškozený a i přívěšek nebyl poškozený. Ten řetízek mi má kmotřička půjčila na svatbu, jelikož nevěsta má mít něco půjčeného pro štěstí. Po svatbě, když jsem ho chtěla kmotřičce vrátit mi řekla, teď si ho nech pro štěstí, ať máš na mě památku. V ten okamžik jsem tušila, že se něco muselo stát…obvolala jsem rodiče, manžela a nakonec i ostatní příbuzné.. Bohužel jsem se dozvěděla, že kmotřičku odvezli do nemocnice a zdravotně je na tom velice špatně… Od té doby, co jsem zavěsila přívěšek na řetízek, se to už nikdy nestalo. Na kmotřičku vzpomínám s láskou a ten řetízek mi určitě přinesl štěstí v životě. Mám krásnou rodinu a teď i čtyři vnoučata a té nejstarší Emičce jsem řekla, že až se bude vdávat, tak ten řetízek dostane. A ten plynový sporák vydržel celých 25 let a navařila jsem na něm spoustu dobrot. A i další tentokrát kombinovaný sporák je MORA.

Můj příběh bohužel nevoní po pečínce ani po koláčích. Odehrál se v sedmdesátkách. Na dovolené v Písku mi rodiče koupili krásné zelenkavé kalhoty. Nemohla jsem se dočkat, až jimi první den školy oslním spolužačky. Bohužel toho dne lilo jako z konve a máma dala jasný zákaz: do deště ne. Jenže kdo by to vydržel? Úspěch jsem měla velký, ale kalhoty zacákané bahnem až ke kolenům. Zkoušela jsem vyprat nohavice, ale kalhoty nasávaly vodu jak mech. Co s tím? Napadl mě spásný nápad – zapnula jsem troubu sporáku MORA, na mřížku dala mokré nohavice a zbytek nechala viset ven z trouby. Moc jsem si oddychla, ale jen do doby, kdy jsem ucítila ohýnek! Z trouby jsem už stačila vyndat jen šortky s ohořelými nohavicemi. :-( Běžela jsem s nimi před dům a hodila je do suchého záchodu, který tam stál pro dělníky ze stavby. Před rodiči jsem dělala, že se kalhoty ztratily, a pravdu přiznala až po mnoha letech. :-)

Moje zkušenost se spotřebičem Mora, konkrétně s plynovým sporákem, začala brzy po svatbě, kdy jsme se s manželem nastěhovali do společného bytu. Moc jsem tehdy vařit neuměla, na plynu už vůbec ne, a tak jsem zpočátku mnoho pokrmů připálila a leccos mi vykypělo. Byla to samozřejmě moje chyba, později jsem dokázala ocenit výhodu tak rychlého vaření. Kapitolou sama pro sebe se však stala plynová trouba. Což o to pekla krásně, stejnoměrně seshora i zezdola ale zapálit ji byl opravdu velký kumšt. Na zapálení nestačila obyčejná sirka, musela se vzít dlouhá špejle, zapálená se nachystat k příslušnému otvoru a ve správnou chvíli otočit knoflíkem přivádějícím plyn. Zkraje jsem potřebovala vždy několik pokusů o úspěšné spuštění, časem to už byla pro mě hračka. Jednou jsem o totéž poprosila svého muže, to když jsem mu nachystala maso na pekáč a musela si obstarat nějaké pochůzky. Po mém návratu se z kuchyně nelinula vůně pečeného masa ale šťavnaté nadávky a výhrůžky, že ten krám půjde brzy z domu. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo troubu zprovoznit, do té doby totiž nikdy troubu nepouštěl a neznal moji finesu. Tehdy jsem byla na sebe hrdá, že ač technický anti talent si umím s něčím poradit lépe. Sporák i s milou troubou nám věrně sloužil mnoho let, napekl a navařil spoustu dobrot. Již několik let máme sporák nový, samozřejmě také značky Mora ale na ten starý s nostalgií vzpomínám.

Každý sporák, jako jeden z hlavních solitérů kuchyně musel vyslechnout mnoho, ten náš kromě naslouchání dostal do vínku někde v továrně i úděl cestování. Když jsem se vdala, koupili jsme si Moru, která už byla rok stará. Na nový sporák nebylo, tak manžel přivezl použitý. Krásně fungoval i po skončení našeho manželství - žádný výkon to nebyl, byla jsem rozvedená už za dva roky. Pak se mnou a mou dcerou putoval z bytovky do paneláku. Tam si pobyl krušné čtyři roky. Nejen že musel zvládnout vaření pro mě, přítele a dceru, ale i pro naši kokršpanělku, což znamenalo mnoho připálených kastrolů s rýží. Jídlo jsem připekla málokdy, ale ta rýže snad byla prokletá. Další štace byla Vysočina. Tam se mnou, s dcerou i psem pobyla naše Mora tři roky, abychom se vrátili zpět do rodného města, jen o dva domy dál než původně. Mě přibyla léta, dcera rostla, sporáku začaly oprýskávat plotýnky, z toho věčného stěhování byl naboku promáčknutý, ale statečně se držel. Sloužil nám dalších 5 let, upekl nespočetně kuřat, buchet i pečení a kdyby...tak by tu byl dodnes. Ale možná ještě je. Když jsem se (opět) stěhovala na venkov, koupili jsme si (nevděčně) nový sporák a ten starý věnovali. Možná ještě slouží, možná ne, v každém případě ale máme doma opět MORU.

Dobrý den, do nového bytu jsme se stěhovali s manželem v roce 1977 a tehdy jsme samozřejmě, asi jako každý, měli sporák MORA. Ale nejdůležitější datum i v souvislosti s touto značkou, je pro nás do dneška 14. únor 1983. Ten den dopoledne jsme si koupili nový sporák MORA a odpoledne jsme dostali zprávu z jedné porodnice, že se "nám" tam narodila holčička, kterou jsme sami bohužel mít ze zdravotních důvodů nemohli a tak jsme již dávno před tím zažádali o adopci. Té "holčičce" je letos 35 let a všichni o jejích narozeninách (které jsou v posledních letech spojeny s Valentýnem) na ten den rádi vzpomínáme a kombinovaný sporák MORA trůní v naší kuchyni pořád, samozřejmě už ne ten původní.

Dlouhé roky jsme mívali sporák s troubou značky Mora. Dnes už ani není běžně k vidění. Je to už téměř starožitnost. Občas je vidět snad už jen v inzerátech jako "daruji za odvoz" nebo slouží maximálně ještě u někoho na chalupě. Pamatuji, jak stával v naší malé kuchyni od dob, kdy jsme se do bytu nastěhovali a sloužil dlouhá léta. Z lesknoucí se novinky se pomalu měnil ve stařečka s rezavějícími plotýnkami. Ale stále vařil, pekl... Zažil toho s námi hodně. Jak jsem rostla, jak jsem chodila do školky, do školy, na střední... Jak jsme stárli. Zažil změnu režimu. I mé kuchyňské začátky. V kuchyni jsme trávili (a stále trávíme) hodně času. Jako malá jsem se tam učila, dneska je to takové místo na posezení a povídání. A co se stalo na našem sporáku nejzajímavějšího? Výbuch. Papiňák se k nám do domácnosti dostal v 80. letech. Několikrát se v něm vařilo bez problémů, až přišel ten den... Byla neděle, těšili jsme se na oběd a papiňák zatím dělal na sporáku svou práci. Jen na chvilinku jsme z kuchyně odešli a najednou hrozná rána... Papiňák vybuchl. Od poklice šrám na zdi a jídlem ohozený strop, zdi i sporák. Asi bylo štěstí, že jsme zrovna v kuchyni nebyli, rána to musela být opravdu pořádná. K obědu byl ten den chleba, ale zase bylo "vymalováno". 

Kuchyně je srdce domu a plotna v mém případě Mora je důležitou tepnou, bez které nelze žít. Je logické, že v kuchyni se kromě papání i debatuje o všem možném a tak tento spotřebič vyslechl i stručnou větu dcery "chci se vdávat." Nevím, jestli se zvedla tepovka našemu sporáku, ale našemu dědovi jo. Hned začal uvažovat nahlas, že kuchyně se musí vymalovat, než bude svatba, aby bylo všechno tip ťop a že uvaří svíčkovou na oslavu atd. Děda s nadšením realizoval všechno a v den D ve vymalované kuchyni mixoval svíčkovou v mixéru. Krásná barva omáčky evokovala blížící se dobrůtku a konzistence už byla skoro akorát, když v tom vyletělo víko z nádoby. Motor stále běžel a gejzír svíčkové v síle zpívající fontány se rozlétl po místnosti... A teď je čas říct, co spotřebič Mora slýchává, napříč generacemi, časem, stále znovu a znovu... a možná i u Vás... "A K**VA"

Ahojte všichni, ještě když jsem byla mladší, jsme měli sporák Mora doma u našich. Já samozřejmě nemehlo, vařit jsem neuměla, ale jasné, že jsem to zkoušela. Byla jsem sama doma, tak že si jdu udělat domácí chipsy. Samozřejmě jsem si dala olej a nechala ho rozpálit. Mezitím jsem šla do obýváku a zakoukala jsem se do telky, po chvíli jsem si uvědomila, že je plno kouře a já jsem zapomněla na ten olej. Běžela jsem do kuchyně, a jak jsem chtěla rychle dát hrnec pryč, olej se mi vylil na maminčin oblíbený koberec. Umíte si představit, jakou díru ten olej vypálil! Myslela jsem si, že mě máma vystřelí na Jupiter. Od té doby jsem se do vaření nehrnula. Teď samozřejmě už mám rodinu a vařím ráda.

Doma jsme měli více spotřebičů Mora, ale nejvíce příběhů si vyslechl náš sporák v kuchyni, který nám věrně sloužil více než dvacet let. Jeden z nich mě i dneska trošku sentimentálně dojímá k slzičkám. Dnes máme s manželem dospělé tři děti, ale dlouho jsem si myslela, že budeme mít doma jen jedináčka. Po těžkém porodu našeho nejstaršího syna nám lékaři sdělili, že už nebudu nikdy mít další dítě. S manželem jsme to obrečeli, ale víceméně jsme se s tím smířili. A pak přišel rok, kdy jsme našli syna doma v kuchyni na zemi v bezvědomí, v kterém zůstal i přes veškerou lékařskou péči 6 hodin a bylo zde velké riziko, že už nikdy nebude normální. Naštěstí se u něj zjistila jen šelest na srdci, která způsobila selhání. Ale nás s manželem to vybičovalo a začali jsme hledat způsob, jak mít ještě další děti. Absolvovala jsem tři operace a lázeňskou péči a pak po osmi letech konečně otěhotněla. Po hormonální léčbě jsem však čekala dvojčata, bylo to rizikové těhotenství a první dva měsíce jsem opravdu na příkaz lékařů jen ležela. Manžel v té době jezdil na kamionu a nebyl moc doma. Veškeré práce za mě zastával náš osmiletý syn. On se tak strašně těšil na sourozence, že svou pílí mě dojímal až k slzám. Jednou dostal chuť na bábovku a tak jsem mu vleže radila, co má dělat. Bábovka byla trošku po vrchu tmavší, ale jinak dobrá. Když přijel domů manžel jen zíral, co náš Honzík umí. Byla to pro nás oba ta nejlepší bábovka, jakou jsme kdy jedli, strašně jsme jí vychválili. My dva s manželem a také další tichý účastník kulinářského výtvoru - náš sporák Mora - by určitě snahu našeho syna ocenil. Co myslíte Vy?

Sporák Mora je nezapomenutelnou součástí mého dětství. Připomíná mi ho celá řada nejrůznějších vůní, když na něm babička připravovala nejrůznější pochutiny (nikdy nezapomenu na bramborové placky dělané nasucho na přídavné železné kruhové plotně), stejně tak jizva na zápěstí, jak jsem se o něj jednou nepěkně spálila... Ale teď k mému příběhu. Psal se rok 1992 a já se zrovna u babičky v kuchyni pekelně nudila. Měla jsem hlad, babička měla teprve rozvařeno a já se své neuspokojené potřeby snažila babička předvést nejrůznějšími vylomeninami. Babička mě nikdy neokřikla či neplácla, naopak se mě snažila vychovávat příběhy z minulosti, z nichž každý si nesl nějaké poučení či zkušenost napříč generacemi. A já doteď vidím její pohled, když mi vyprávěla, jak jednou takto během vaření vtrhli k nim na chalupu ke konci 2. sv. války ruští vojáci, kteří se dožadovali jídla a místa k přespání. Prababička tak tak stihla ukrýt všechny své dcery, včetně té nejmladší - mé babičky, do sklepa, kde musely ve tmě a potichu strávit tři dny, než vojáci chalupu opustili. Stačili ji však také hodně zdevastovat a vyrabovat většinu zásob. Ten příběh už nikdy nedokážu vypustit z hlavy a díky němu si velmi vážím tepla domova a všeho, co mi život nabízí, zvláště pak toho pocitu bezpečí a dobrého bydla, který mohu svým dětem nabídnout.

Dobrý den pokusím se napsat taky svůj příběh, který slyšel můj spotřebič. Samozřejmě každý z nás ve svém životě prožívá dennodenní situace, které musí řešit a třeba právě u sporáku v kuchyni a vůbec si neuvědomuje, že jsou to právě oni naši pomocníci, kteří jsou němými svědky našeho počínání. Náš sporáček Moráček 2120 :-) zažil mnohé, mám jej už 23 roků, koupila jsem si jej do výbavy. Slyšel mnoho příběhů zpočátku veselých později a vlastně doposud spíš smutných. Jak to začíná, u našeho sporáku se probírala svatba a vlastně slyšel, jak probíhaly veškeré přípravy na svatbu. S jeho pomocí se napeklo všechno cukroví a hlavně spousta svatebních koláčků. Zažil radost, viděl mne, jako nevěstu viděl štěstí, viděl lásku. Život plynul a my jsme čekali miminko, ale mezi námi dvěma už to bylo jinak, láska nějak vyprchala. Když se narodil chlapeček, z lásky zbyla taková nějaká povinnost. Sporáček neslyšel jen slova lásky už to byla nepěkná slovíčka a nakonec jsme zůstali s chlapečkem sami ,,tatínek“ odešel. Tehdy byly synkovi 3 roky, nenarodil se zdravý, stále plakal. Co dětského pláče slyšel náš sporáček a přitom poslušně vařil bezlepkové kašičky a pekl a stále peče bezlepkové chlebíčky. Byl svědkem toho, jak můj synek rostl, začal chodit do školy, zažil spoustu nemocí a školních trampot, nemocí přibývalo, slyšel všechny starosti, co nás trápily, slyšel smutné zprávy a samozřejmě byl i svědkem úspěchů i když jsme to spolu se synem neměli vůbec lehké. Byl mi náš sporáček obrovským pomocníkem. Zažil s námi stovky příběhů a ne zrovna pěkných ale byly naštěstí i s tím dobrým koncem. Jsme rádi, že nám stále slouží, nedám na něj dopustit. Výrobci tak dobrých spotřebičů musí být hrdi. Děkujeme za to, že máme značku MORA :-).

Bylo mi 16 let a prožívala jsem svou první velkou lásku. Chtěla jsem připravit valentýnské překvapení a rozhodla jsem se, že mému chlapci upeču dort ve tvaru srdce. Poprosila jsem maminku, ať mi pomůže, ale ta mi pouze ukázala, kde jsou recepty, pečící plechy, suroviny a jak zapnout a předehřát troubu. Ještě jsem dostala radu, ať upeču obyčejnou hrníčkovou buchtu, potom z ní vykrojím srdce, které stačí pocukrovat nebo polít čokoládou. Bydleli jsme v paneláku, měli jsme plynový sporák MORA a já se v něm chystala upéct můj první výtvor. Mé kuchařské dovednosti byly na stupnici nula, ale s velkou chutí jsem se pustila do práce. A dařilo se do chvíle, než nastal problém. „Mami, pojď mi prosím poradit!“ volala jsem na maminku do obýváku, „Máš ještě někde hrnky? Já nemám na odměření oleje.“ „Jak nemáš?“ divila se přicházející maminka. Když mě uviděla, jak bezradně stojím nad řadou hrnků, propukla ve smích. „Ještě se musíš hodně učit, stačil by ti jeden hrníček“ a postupně do mísy vyprázdnila nachystané tři hrnky mouky, dva hrnky cukru, jeden hrnek mléka a jeden hrnek s vajíčky. S úsměvem ještě dodala, ať si z těch prázdných sedmi hrnků vyberu jeden na olej. Když mi došlo, jak nepromyšleně jsem postupovala, dostala jsem záchvat smíchu. Začátky nebývají snadné, ale dort se podařil, mého chlapce velmi potěšil a chutnal mu. K tomu, jak mně pochyběly hrnky, jsem se raději nepřiznala, aby mu ta chuť náhodou nepřešla. Stalo se to před více než dvaceti lety, ale ještě dnes se s maminkou vždy s chutí zasmějeme při vzpomínce na moje první pečení.

Můj krásný sporák MORA byl svědkem a účastníkem nečekaných milostných hrátek s kamarádem a opravářem pračky. Je to jako z „Bakalářů“. Bylo mi 30 a rozbila se mi pračka. Přišel můj kamarád, který opravoval pračky a dal se do opravy. Když skončil, sedli jsme si v kuchyni a otevřeli si víno, protože jsme se dlouho neviděli. Najednou jsem mezi řečí zjistila, že mi po stolem hladí koleno a bere mne za ruku. Nebyla jsem vůbec proti, celé to nějak příjemně vyplynulo. Dostali jsme na sebe chuť přímo v kuchyni. Začali jsme se líbat, stále jsem opřená zády ke sporáku. Pak kamarád zavřel víko sporáku, aby mne netlačily plotýnky, vyzvedl mne a posadil na sporák. Pak se stalo všechno, bylo to krásné, můj sporák byl němým spiklencem naší slasti. Když si na tuto historku vzpomenu, ještě po letech na sporák spiklenecky mrknu.

Bylo mi dvacet let a s tehdejším přítelem jsem se stěhovala do pronajatého bytu. Vzhledem k tomu že v bytě byl původně již hodně starý a plně nefunkční sporák, majitelka bytu pořídila sporák nový - od značky Mora. Moje začátky "samostatného bydlení" se tedy odehrávaly kolem tohoto sporáku, který byl mimochodem v té nejkrásnější panelákové kuchyni, jakou jsem si dovedla představit. Ač už jsem měla dobrou kuchařskou praxi, najednou byla starost o vaření jen a jen v mé režii. Takže jsem mohla experimentovat a zkoušet vše co mě napadlo. Začala jsem zkoušet péct, v troubě Mora vznikly moje první buchty, koláčky, a také první vanilkové rohlíčky, které mimochodem patří mezi nezapomenutelné fiaska, protože jsem z trouby místo rohlíčků vytáhla "vanilkové placky". Další fiasko byly hnědé knedlíky, to jsme pozvali švagrovou na oběd, byla svíčková, bohužel jsem neodhadla množství těsta na knedlík (vařím je v páře). Šišky jsem udělala velké a tak se slepily a uprostřed zůstaly syrové, tak sem je nechala v páře déle. Voda se vyvařila a než jsem to zjistila, knedlíky už byly hnědé jako chleba. Od té doby se smějeme na téma "hnědý knedlík" a dávám si pozor, aby se toto již neopakovalo. Neúspěchy si člověk pamatuje vždycky nejlépe. Po čase jsme se s Ondrou rozešli, zůstala jsem v bytě sama. Bylo to hrozné, protože jsem najednou neměla pro koho vařit. Pekla jsem akorát buchty pro kolegy z práce. Po Vánocích jsem už byla zoufalá a dala si inzerát s titulkem "uvaříme spolu" nebo tak nějak na jednom serveru. Po několika dnech jsem tam našla kluka, se kterým jsem si rozuměla, nakonec k tomu vaření vážně došlo, domluvili jsme se, že uděláme palačinky. Pak už jsme zůstali spolu, odstěhovala jsem se k němu a do příběhu sporáku Mora přišel někdo nový, doufám že se mu vařilo také dobře jako mě. S přítelem jsem se po několika letech rozešla, nebylo to moc růžové období mého života. Ale věřím že v bytě s tou krásnou kuchyní se stále spokojeně vaří se značkou Mora.

Doma máme plynový sporák Mora. Se ségrou jsme dělaly brambory a na plotně měly i umělohmotnou misku. Brambory byly hotové a my v domnění, že je úplně vypnutý (plamínek vidět nebyl), jsme je přecedily a šly. Tu misku jsme daly na ten hořák, kde byly brambory. Je vše vypnuté, jídlo hotové, tak jdeme na dvůr. Za pár minut jdeme zpět, že se první najíme a pak půjdeme ven, ale cítíme smrad spálené umělé hmoty. Tak jsme zjistily, že tam zůstal malý plamíneček a tím se miska roztavila.

Bylo před Vánocemi a já pekla vánoční cukroví. Když jsem měla vše napečeno, tak jsem řekla manželovi, že si už jdu lehnout. Manžel mně poprosil, jestli bych mu neudělala medicínu na kašel, že si ji potom ohřeje. Dala jsem do plechového hrnečku máslo, med a rum a šla si lehnout. Jak jsem byla po celodenním pečení unavená, tak jsem usnula. Probudil mě štiplavý kouř. Vyletěla jsem z postele, vletěla do kuchyně, kde nebylo vidět a nedalo se dýchat. Rychle jsem otevřela okno a šla do obýváku, kde manžel spokojeně spal na gauči. Probudila jsem ho a vynadala mu. On si zapnul plotýnku, aby si ohřál medicínu a šel se dívat na televizi, než se to ohřeje, a usnul. Zaplať pánbůh, že jsme nevyhořeli. Ale ten smrad se natáhl do záclon a potahů. Měla jsem vygruntováno na Vánoce, všechno vyprané, tak jsem musela všechno znovu vyprat a snad týden jsme ještě větrali. Sporák jsem také hodně dlouho čistila. 

Když jsem vyměnila starý spotřebič Mora za nový, nemohla jsem si zvyknout na to, že knoflíky se otáčejí na opačnou stranu, než jsem byla zvyklá. Jednou jsme se s manželem vypravili na cestu vlakem a v tom jsem si vzpomněla, že mám na sporáku rýži a že knoflík jsem otočila, jak jsem byla zvyklá a tím jsem rýži nevypla, ale jen ztlumila plamen. Okamžitě jsem vystoupila a uháněla domů, rýže byla sice připálená, ale nedošlo k nejhoršímu, jen manžel cestoval sám.

Plynový sporák mora sme mali doma snáď od nepamäti... Pred 10 rokmi po dlhých 10 rokoch vzťahu ma môj manžel - vtedy dlhoročný priateľ požiadal z ničoho nič pri zohrievaní večere práve na tomto sporáku o ruku... bolo to takto ja rozvedená z malými deťmi som už svadbu nechcela ani za nič a tak sme spolu z mužom šťastne žili bez papiera , keďže on ženatý nebol nikdy a môj najmladší syn vtedy prváčik moc túžil aby mal ockove priezvisko. Zrazu vraví ocino a kedy si maminu vezmeš za ženu, nech už mám tvoje priezvisko a muž na to sa otočil od hrnca. Došla som z práce premrznutá ,mokrá.... z lyžicou v ruke miesto kvetov ma požiadal o ruku... a malý zakričal áno.... a tak som rezignovala kývla hlavou áno... muž dozohrieval večeru a začali sa plány na svadbu... v auguste budeme maž 10 výročie svadby synovia sú už dospelý a naša láska je rovnako horúca ako to zohriate jedlo vtedy.

Můj příběh byl ten, že jsem si strašně přála nový sporák MORA, jelikož náš starý sporák MORA nám sloužil pres 20 let a už měl nejhezčí časy za sebou. Takže jsem na narozeniny dostala toho nového krasavce, byla jsem z něj naprosto unesená, a tak jsem se druhý den hned rozhodla, že uvařím hovězí na smetaně. Naložila jsem přes noc maso, dala jej do papiňáku (našeho upištěného), zalila vodou, přidala čerstvou zeleninu, zapnula mého nového miláčka a šla zadělat kvásek na knedlík. Pak jsem se šla natáhnout na sluníčko, protože jsem věděla, že mám takové dvě hodiny čas, než maso bude hotové. Těšila jsem se na tu dobrotu a tak jsem si ani nevšimla, že náš upištěný papiňák neslyším. Za dvě hodinky přijdu, vypnu sporák a že vytáhnu maso... A ejhle, maso si vesele plavalo ve studené vodě :D. No já jiskru na plyn podržela krátce, takže se sporák vůbec nezapnul... Ještě že je bezpečnostní a nezapnul se vůbec, tudíž ani plyn neucházel.... Maso jsem uvařila na druhý pokus, takže jsem si dala ještě dvě hodinky relax. Vše nakonec dobre dopadlo :). Oběd byl vynikající a nový sporák mi skvěle slouží :).

Ráda bych se s vámi podělila o příběh, který mě skutečně moc pobavil. Jednou mi do schránky přišly letáky, a tak jsem mezi nimi listovala a najednou přítel zajásal, že zajdeme do elektra koupit sporák. V letáku byl nádherný sporák zn. Mora a v tom sporáku dozlatova upečená kachna. Nasedli jsme do auta a jeli koupit sporák. Když jsme dorazili na prodejnu, ujala se nás prodavačka a přítel jí začal ukazovat v letáku ten sporák, a že bychom ho chtěli. Prodavačka nám ho ochotně ukazuje, ale něco je špatně. Přítel tvrdí, že to není ten, který je v tom letáku. Asi po půlhodinovém přemlouvání jí sdělil, že tam chybí ta kachna. Nikdy nezapomenu na ten výraz té prodavačky, když s letákem lítala po prodejně a radila se s kolegy.

Ano, náš sporák MORA a manžel se zasloužil o celkovou generální rekonstrukci bytového jádra a kuchyně. Jak se chlap postaví ke kuchyňské lince, vznikne chaos a binec v lepším případě, v tom horším nám málem vyhořel byt. Shodou okolností jsem byla mimo byt a manžela napadlo že si upeče kus masa. Jenomže to by si nesměl po dobu pečení sednou na gauč...na kterém zákonitě upadá do tvrdého spánku i v sedě. Probudilo ho, když se dusil a po celém bytě bílo. Umakart za sporákem se už skoro roztékal, všude černo. O smradu ani nemluvě. A protože už byly zvěsti že se budou byty prodávat do osobního vlastnictví, padlo rozhodnutí o kompletní přestavbě. Tak se udělala pouze kosmetická úprava a po prodeji bytu to nastalo. Statik, projekt, stavební povolení a vznikla větší koupelna a pěkná rohová kuchyň s novými spotřebiči. A protože na Moru bylo vždy spolehnutí, tak vestavná trouba, varná deska, mikrovlnka a digestoř jsou jasně značky MORA. Krásný den všem.

Náš příběh se sporákem Mora byl v době, kdy malé byly 4 roky. Všichni jsme spaly a ona se rozhodla vzít si obrovský kastrol, nasypala tam mouku, strouhánku, kokos, granko, úplně vše sypké co viděla s vodou. Teď ty stopy po podlaze, než se správně strefila do kastrolu. Dělala to v noci a potom padla v kuchyni na židli. Naštěstí sporák si zapnout nedokázala. Po probuzení jsme opravdu všichni omdlely, jak byl špinavý sporák a ta spoušť ještě na zemi a ona v tom binci usnula. Ale jako dost nás s tím pobavila. A drhli jsme sporák pěkně dlouho. Od té doby jsme ji nakázaly, že na sporáku vaří pouze máma a dostala kuchyňku :).

Já a MORA: Můj příběh se stal 30. 12. 2013. Ačkoli byla zima, měli jsme na tento den domluvené zedníky (na srovnání betonu v kotelně). Bylo dopoledne kolem desáté hodiny. Než zedníci začali s prací, šla jsem uvařit kávu. Už ráno jsem cítila takovou zvláštní nevolnost, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. V okamžiku, kdy jsem šla nalévat vodu z varné konvice do hrníčků, udělalo se mi hodně špatně. Na čele jsem měla krůpěje potu, cítila jsem tíživou bolest na hrudníku, nemohla jsem dýchat a strašně se mi klepaly ruce. Dokonce i tu vařící vodu jsem rozlila, protože jsem nebyla schopna ji nalít do hrníčků. Když přišla matka a řekla jsem jí, co mi je, okamžitě vzala auto a jeli jsme na internu. Zůstala jsem 14 dní na JIPce. Během té doby, se mi totéž ještě 2x opakovalo. Sama doktorka nechápala, z čeho to může být. Jsem nekuřačka, zdravě se stravuju, vážila jsem v té době 64 kg a přesto tohle? Diagnóza: ischemická choroba srdeční, která naštěstí neskončila infarktem. Ten den mi naměřili tlak 200/120, bylo mi opravdu ouvej. Tomuto mému kolapsu byl přítomen můj stařičký plynový sporák MORA ESPER. Stejně tak, jako byl se mnou po celou dobu manželství, které se moc nevyvedlo, byl se mnou i v okamžiku, kdy jsem oznámila svému muži, že požádám o rozvod a pak vlastně i u tohoto mého srdečního kolapsu. Po rozvodu následovalo všechno to, co zapříčinilo můj kolaps. Můj bývalý muž se moc k práci na starším domku neměl a po rozvodu jsem si myslela, že to, co jsme tu nestihli opravit a předělat za těch 7 let (protože se mu to do toho vůbec nechtělo), musela jsem já zvládnout za 2 měsíce. Začala jsem tedy dvorem, vybouchat a vyvézt 14 tun suti, navézt písek, zámkovou dlažbu a tak dál. Ostatní už bylo na zedníkovi, ale co jsem mohla, udělala jsem si sama. Tyhle chlapské práce mě totiž baví mnohem víc, než stát u plotny a vařit. Jenže, jak mi pak řekl doktor, ženské tělo na tohle prostě není stavěné. Člověk si myslí, že je mu fajn, že všechno zvládne, ale tělo pak najednou řekne „dost“ a zkolabuje. A já, ve svých 40 letech, jsem na to málem doplatila. Už doživotně budu brát šestery léky, pravidelně chodím na kardiologii a jsem pod kontrolou.…. A ač nerada, vzdala jsem se chlapských prací a raději se věnuji vaření, pečení, praní a všemu, co má správná ženská doma dělat. Mám dvě dospělé dcery, které mě budou ještě potřebovat, těším se na vnoučata, tak proč se honit a štvát? Abych se toho všeho nedočkala? Kdepak, už se na to dívám jinak, poučila jsem se z toho. Sporák MORA ESPER jsme si kupovali v roce 1996, krátce po svatbě. A jak už jsem psala, věrně sloužil po celou dobu manželství, v kuchyni jsem svému muži řekla o rozvodu a vlastně u tohoto sporáku jsem pak i zkolabovala. Vím, není už moc moderní a já už několikrát váhala, zda ho nevyměnit za jiný s nerezovým designem, ale pak jsem si řekla: “Proč??“, když mi tak věrně slouží už přes 20 let, proč se ho vzdávat? Ještě toho spolu zažijeme, pevně tomu věřím.

Můj příběh se odehrál před 3,5 roky, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Udělala jsem si klasický test a radostí jsem skákala, když se objevily vytoužené dvě čárky. Test jsem položila na kuchyňskou linku vedle sporáku Mora, kde se vařila polévka pro manžela, který měl každou chvíli dorazit z práce na oběd. Já si sedla k počítači a hledala jsem nějakou úžasnou inspiraci, jak bych mu radostnou zprávu oznámila, nějaký text či něco zajímavého. Když mě z badání vyrušil zápach pálicího se papíru a plastu. No test na papírovém tácku byl asi blízko sporáku, než jsem došla ke sporáku, už to celkem solidně doutnalo a hořelo. Naštěstí se mi to podařilo uhasit, zrovna manžel vcházel do dveří, ptal se co jsem spálila za oběd :D. Začala jsem mu to vyprávět a ukázala mu kousek spáleného papíru a plastu, strašné se začal smát a zároveň měl radost, z toho škvrněte v bříšku :)

Máme doma kombinovaný sporák MORA 2170, hnědý, takže dobré retro. Po nastěhování do nového bytu nám tam zůstal a my si ho nechali, jakože "do začátku dobrý" (začátek už trvá 4 roky). Celou dobu jsme s ním nedělali nic, běžně jej používali, a jednoho dne nám domovník oznámil kontrolu plynaře. Pan plynař tedy přišel, pak vytáhl to své udělátko, jestli nikde nic neuniká - a ono ano - celých 7 měsíců co jsme žili s morou, z ní unikal zezadu plyn a prý ne málo, no nějaký šikula si na zapojování dal asi záležet. Jinak ale sporák otravný není, funguje fakt dobře, na to, že je v letech! :) Další historka - rozhodla jsem se udělat generální úklid, tj. vydrhnout troubu, rošt, vyndat "čudlíky", umýt zezedu, zboku, všude, prostě aby se blýskl jako nový. Tak jsem drhla - bohužel tak zevrubně, že jsem smyla ukazatel pečení. Ano, nějaký čas jsme měli jídlo upečené buď hodně zezdola, zatímco vrch ne a naopak :) :).

Příběh, který si vyslechl náš sporák od MORA, je trochu jako červená knihovna. Vždy jsem měla ráda románky, které se odehrávaly na různých místech světa. Mé oblíbené měli vždy jeden společný rys - hlavní postavy se náhodou potkaly. Jenže mě čekání na náhodné setkání nebavilo. Proto jsem se rozhodla vyzkoušet seznamku. Vybrala jsem si jednoho kluka a šla s ním na rande. Zdál se mi jako z jiného století. Mluvil o historii a byl to takový gentleman jako ve starých filmech. Celá schůzka byla fajn, ale necítila jsem motýlky v břiše, o kterých se v knížkách píše. Když jsem přišla domů a v kuchyni vyprávěla svojí mamce, jak to večer probíhalo, tak se mamce kluk z vyprávění moc líbil. Ale něco mu chybělo. Jenže to nadšené mamce nevysvětlíte. Další den jsem šla do školy. Byl to můj druhý týden v kůži vysokoškolačky. V době obědů jsem se oddělila od kamarádů a šla oběd na oběd sama. Sedla jsem si v menze k volnému stolu a po chvíli si ke mně přisedlo pár kluků. Nejdříve jsem si jich nevšímala, ale za chvilku se na mě jeden z nich otočil a zeptal se, jestli bych si s ním nechtěla jít někdy zatancovat. Přitom se krásně usmál. Vyměnili jsme si čísla a já v trvajícím údivu odešla zpět do školy. Ozval se hned za hodinu a zval mě druhý den ven. S nadšením jsem souhlasila. Po příchodu domů následovalo vyprávění, jak bylo ve škole. S radostí jsem se svěřila s náhodným seznámením v menze. Mamce se to moc nelíbilo - pořád mi předhazovala úžasného historika ze včerejška, protože „většina gentlemanů už vymřela“. Ale já se nedala a další den šla na rande s klukem z menzy. To byl rozdíl! Byla s ním opravdu zábava, krásně se usmíval a k mému údivu byl ve stoje o hlavu vyšší. Skoro jako jeden z hrdinů románu. Teď teprve jsem zjistila, co jsou to ti motýlci. Dnes jsme spolu už skoro 4 roky. V současnosti naše MORA pravidelně slýchá, jak je dobře, že jsem si vybrala toho kluka z menzy, jak je hodný a má mě rád. A já jsem opravdu ráda, že naše MORA neumí mluvit, aby mu to všechno vyslepičila. :)

Elektroplynový sporák zn. Mora 2275 mám v kuchyni již od 13. 7. 2000. Kolik hádek a usmiřování již zažil? Kolik koláčů, buchet a ostatních jídel uvařil? 26. 9.2014 zprávu o narození vnučky, 17. 9. 2016 narození vnuka, 1. 9. 2017 narození druhé vnučky. Pak jeden telefonát na začátku listopadu 2017, kdy jsem smažila květák. Volal syn: „Mami, už toho mám právě dost. Tvé problémy s alkoholem už jsou do nebe volající. Chceme Ti pomoci, musíš na léčení.“ Já nestačila zírat, jen jsem ze sebe vyhrkla, že to mám „pod kontrolou“. Ale ve skutečnosti to nebyla pravda. Zamyslela jsem se nad sebou. Nejsem přece takový břídil, musím nad tímto ďáblem přece zvítězit. Myšlenky na skleničku vína nebo piva mi na mysl přicházela denně. Nakonec to dobře dopadlo. Od tohoto telefonátu uplynuly již tři měsíce. Překonala jsem sama sebe? Nevím, zvládám to dobře. Doufám, že po roce budu moci z kuchyně zavolat synovi, že jsem zvítězila sama nad sebou.

Již několik let se marně snažím přemluvit svého staromilecky založeného přítele k přestavbě naší bezmála 25let staré kuchyně. Usilovně jsem přemýšlela, co by ho přimělo změnit názor začít o rekonstrukci alespoň uvažovat, a nápady nepřicházely. Když jsem si již živě představovala, jak ještě v důchodu každý druhý rok nalepuji na dřevěné police skříněk mé dávno vysloužilé kuchyňské linky omyvatelný papír, objevila se v internetovém magazínu ŽENA- IN Velká vánoční soutěž, kde byla jednou z hlavních výher Vestavná multifunkční trouba VT 778 AB MORA. Najednou mi svitla jiskřička naděje, poctivě jsem plnila úkoly a sbírala vločky, abych je pak všechny vsadila na šanci vyhrát tuto krásnou cenu. I když jsem byla přesvědčená, že takové štěstí mít nemůžu, očekávala jsem s napětím článek s vyhlášením výherců. Věřte – nevěřte, já tu úžasnou troubu vyhrála. A jak to celé dopadlo? Poté, co se přítel vzpamatoval z údivu (jako skeptik by v žádném případě nevěřil, že můžu vyhrát něco víc než knihu či vstupenky na cokoli), uznal, že pádnější argument už dostat nemůže a odkráčel i s metrem do kuchyně. Co dodat, k mé obrovské radosti se bude v létě přestavovat a jak přítel ještě dodal: aby nám to pěkně ladilo, je už o značce dalších spotřebičů rozhodnuto.

Před 20 měsíci se nám narodila Rozárka. Holčička plná energie a zvědavá jako opička. Když začala lézt po čtyřech všude po bytě, tak jsem se už jako každá máma těšila na její první krůčky, ale ona ne a ne začít chodit. Stoupnout si s oporou uměla, ale neudělala jediný krok. Trochu už jsem se bála, že něco není v pořádku. Hlavně kvůli neúnavným dotazům ze strany všech příbuzných a známých. Krátce před Vánoci už jí byl bezmála rok a půl a ona stále nic. Syn Ondrášek je můj velký kuchařský pomocník. Pomáhá mi s vařením po celý rok a netrpělivě vždy očekává, kdy už začne pečení vánočního cukroví. Konečně se dočkal a dali jsme se do velkého tvoření. Rozárka se kolem nás batolila a zvědavě pozorovala, co to provádíme. Jako první bylo v plánu péct vanilkové rohlíčky. Pod Rozinčiným odborným dohledem jsme šoupli do trouby první plech a kolem se to rozvonělo tou pravou vánoční vůní. V tu chvíli se rohlíčky v troubě staly pro Rozárku neodolatelným lákadlem. Pustila se skříňky,
u které do té chvíle stála opřená, a udělala svoje první tři samostatné krůčky směrem k troubě! Opřela se dlaněmi o její dvířka a zamilovaně se dívala dovnitř. Sklo dvířek naštěstí nepálí, ani když trouba peče, a tak ho může klidně otlapkávat, jak chce. Jéje, to bylo radosti, že se díky naší staré troubě Rozinka konečně rozhodla chodit. Dnes už běhá o sto šest, a někdy dokonce i o sto sedm, že mám občas i co dělat, abych ji v tom jejím rozběhu za objevováním světa dohonila.

Můj život se obrátil naruby. A to hned dvakrát. Opustil mě přítel, se kterým jsem plánovala společnou budoucnost a bez kterého jsem si svůj život nedokázala představit. Sbalil si kufry a odešel, spolu i se sporákem. Tedy on odešel ke kolegyni z práce a sporák odešel, jako že se rozbil. To byla poslední kapka. Celá ubrečená jsem volala opraváře. Starší mistr měl plno, ale prý někoho pošle. Ještě s opuchlýma očima a ve vytahané mikině jsem otevřela dveře pohlednému mladému opraváři. Trapas, ale jeho nic nerozhodilo. „Máte štěstí, nejsem žádný trouba a sporák dám do pucu“, žertoval a já se po několika dnech zase zasmála. Povídali jsme si, zatímco opravoval. Dokonce jsem se přistihla, jak si přeju, aby to nešlo a musel přijít ještě jednou. Ale byl šikovný a sporák opět krásně běžel. Když jsem mu chtěla zaplatit, tak řekl, že bohužel nemá na vrácení, ale že bych se mohla revanšovat dobrou večeří ze staronového sporáku MORA. S nadšením jsem souhlasila. A po večeři, kdy to mezi námi jiskřilo tak, že by se jeden bál o pojistky, jsme se políbili. Jirkovi, nyní už mému manželovi, se melouch protáhl na několik let a stále na našem teple domova společně pracujeme.